Nerad se dělím o svůj osobní život na internetu. Mnoho z Vás si řekne, že je to protože jsem podlý bastard a hnedka by mě někdo přijel zmasakrovat (což je ironie) a tak to nedělám, každopádně tak tomu není, spíš si nepouštím moc cizích lidí k tělu, což plyne, jako u každého, ze životní zkušenosti. Ovšem nyní udělám výjimku.
Když nebudu počítat hlavní práci, která živí můj hladový krk, dělám ještě trenéra jednoho "nejmenovaného" bojového sportu. Prostě jsme si s kamarádem před lety založili klub a každý den trénujeme lidi od 5-99 let. Ono těch dospělých je pomálu, takže se průměrný věk pohybuje mezi 12-16 roky. Což je úžasné, protože v tomto věku je s těma děckama největší prdel. Jsou dost chytrý na to, že ví co se jim líbí a co ne, ale furt dělají ty typické dětské blbosti.
Co půlrok, to jsou zkoušky na další pásek. Funguje to tak, že přijede zkušební komisař a rozhodne kdo je hoden posunout se výše a kdo ne. Každopádně jako svědomitým trenérům, nám opravdu záleží na úspěchu našich svěřenců, takže jim v posledních týdnech před zkouškami dáváme poměrně zabrat. Hlavně psychicky.
Nutno podotknout, že nejsem despotický typ, moje heslo je "dělej to s úsměvem, jinak to nedělej vůbec." Takže se u nás dělá všechno na pohodu, ale s nenuceným respektem. No, dělali jsme "zkoušky na nečisto" aby si mohli vyzkoušet ten stres, před tím, než přijede ctěný komisař. Což je nejlepší způsob, jak děcka co nejvíc psychicky rozhodit, tím myslím zdůraznit, co dělají opravdu špatně například zvedají patu u dlouhého postoje, což je hrozná chyba! Doslova každého druhého to položí a není schopný pokračovat správně dál, i když vím, že to jindy zvládli v pořádku. U pár jedinců, je dokonce třeba říct, ať se nadechnou, vydechnou, usmát se na ně a vysvětlit jim, že se nic neděje a ať to zkusí znovu. Jakmile zapomenou, že jim řekl někdo něco co je v jejich očích ošklivé, tak to v drtivé většině udělají správně, ale bohužel né všichni. Občas vídáme i slzy neštěstí, což se snažíme eliminovat a za celých 6 let mého trenérského působení se to již docela povedlo. Ovšem co rok, to noví lidé.
Podle mě, ti, co se sesypou při vytknutí chyby, bohužel ještě neměli tu životní zkušenost s odmítnutím (nebo zřídka) a je to pro ně něco úplně nového, jako pro mojí babičku počítače a sushi. Každopádně si všímám, že čím vyšší pásek (ne nutně věk) tím se děcka zocelují a vydrží toho mnohem víc a dokonce si z konstruktivní kritiky i něco odnesou a když to dělají "napodruhé" vnímají co dělají a snaží se ty chyby opravit.
Nejlepší část a to se také, sice hodně vzácně, ale děje. Je když (nechci být rasista, ale děje se to hlavně u cizinců, asi protože oni jsou víc než nějakej tupej čech) se nějaké dítě opravdu urazí a další den přijdou rodiče, že dítě doma vyprávělo, jak jsme zlí trenéři. Holt jaký rodič takové dítě. Ovšem i tak se nad tím vždycky zamyslím a posoudím s kamarádem (kolegou), jestli to bylo z naší strany OK. Jsme dohodnutí, že si v těchto věcech nelžeme, protože jinak by to bylo k ničemu.
Jak jste na tom vy s kritikou? Já se musím přiznat, že mi to trvalo docela dlouho, než jsem na to přišel. Také mě zajímá, jak jste na tom s bojovými sporty vy? Máme tu nějaké takové? :)
Díky za přečtení.